[ Pobierz całość w formacie PDF ]
straanì zpocené èelo...
Opìt drnèí telefon.
Velitel jde neochotnì k aparátu.
Hlásí se èetaø Titìra, který je velitelem strá~e urèené k osobní
ochranì generálního atábu XVI. sboru.
Bratøe poruèíku, hlásí Titìra, velící generál a náèelník atá-
bu pravdìpodobnì v pøestrojení za prostého vojáka zmizeli.
Máme hlídat jeatì dál?
Hlídejte, naøizuje poruèík, na jeho~ èele se objevují nové
kapièky potu.
13 CHAOS
Pøialo to jako vichøice. Stromy se ohýbaly, domy sténaly, lidé
se tiskli k zemi. Nìkteré stromy to vyvrátilo, nìkteré domy
se zøítily a mnoho, mnoho lidí to nevydr~elo.
Stalo se nìco, co otøáslo samými základy ~ivota. Jako kdy~
popraskají hráze obrovských nádr~í a voda, dravý ~ivel, se øítí
do krajiny.
Pøiala revoluce. Bolaevická revoluce!
Staré pravdy zmizely a na jejich místa byla vyzvednuta z dìr
a hnojiatì pravda nová, mnohým odporná, hrùzná a nesnesi-
telná. Pravda hrubá, nahá, primitivní, avaak pro milióny jasná
a srozumitelná. Nový proud zachvátil vaechno, co mu pøialo
do cesty. Smetl vládu, rozmetal armádu, vykopal policii, ze-
smìanil justici, co bylo dole, postavil nahoru. Jednou prov~dy
umlèel prolhaná a praaivá ústa, která a~ dosud mìla pravdu,
a dal promluvit jazykùm, jejich~ údìlem a~ dosud bylo - mlèet.
A jejich slova nebyla jemná. Byl to øev pøehluaující vodopády.
Ti, kteøí jeatì nedávno vládli nad ~ivotem a smrtí jiných lidí,
byli najednou ubozí a smìaní, kdy~ se chvìli o vlastní holý ~i-
vot. Nad vaechny radosti a neøesti svìta byl by jim nyní klidný
kout zemì, kde by svítilo slunce, pryskyøicí vonìly stromy, kde
by ptáci svými písnìmi oslavovali stvoøitele a kde by nebylo
potuchy po revoluci, ale takový kout nebyl v celé zemi. Z dìr
zákopù, z ubohých chat, z dílen a továren, z lesù a poli vyali
na svìtlo apinaví èervi, urá~ení, bídní, hladoví, tisíckrát popli-
vaní a okrádaní, aby slavnostním pochodem protáhli celou ai-
roairou Rusí.
Oni byli tou vichøicí, hromem a bleskem.
A na jejich pochodu stromy se ohýbaly, domy sténaly
ve svých základech a lidé se tiskli k zemi. Stromy to nevydr-
~ely, domy to nevydr~ely, ani vaichni lidé to nevydr~eli...
Do výae stoupal dým z po~árù, popské modlitby, hrozby pro-
kletí, výkøiky matek, hlasy zvonù, pískot továrních sirén, ale
nejvýae zalétaly vítìzné revoluèní písnì...
Ruská fronta vlastnì ji~ nebyla. Zùstala jen hluboká strou-
ha, plná rùzného neøádu. Vojáci táhli domù. Puaky si nìkteøí
ponechávali, vìtaina vaak je zahazovala jako nepotøebnou
vìc. Dìla zùstávala na frontì, dokud si je Nìmci nepøivlastni-
li. Konì se prodávali levnìji, ne~ co stála koòská sta~ená kù~e.
Kulomety se nabízely za babku, ale nebyli na nì kupci.
Blízko za frontou le~el %7Å„itomír, bohaté a pìkné mìsto. Nyní
se pøes nìj valily dva proudy. Ruatí vojáci táhli tudy ke svým
~enám. Chvátali, aby nepøiali pozdì, a~ se u nich na vesnici
bude dìlit pùda. Opaèným smìrem proudili bývali rakouatí
a nìmeètí zajatci; také ali domù. Nevìdìli ovaem, ~e je po-
alou znovu na frontu, a~ se vrátí.
Mìsto ~ilo v stálém strachu a nejistotì, neboe vojáci nedì-
lali valnì rozdíl mezi svým a cizím. Jen v hluboké kryptì pod
hlavním soborem stejnì jako pøed sto lety vypasení mniai
chválili svými hlubokými basy Hospodina.
K %7Å„itomíru se u~ blí~ili Nìmci. Dobrovolníci, ubytovaní v ka-
sárnách za mìstem i v gubernské vìznici, nemohli otálet s od-
chodem. Kupodivu jen nìkolik tisíc dobrovolníkù dovedlo
vzdorovat vaeobecnému chaosu. Stáli jako mostní pilíø
za jarního pøívalu. Jako by pro nì nebylo revoluce. Stále jeatì
pozdravovali své dùstojníky, stále jeatì chodili na cvièení, vy-
konávali øádnì vaechny slu~by, které jim byly naøízeny. Do-
konce si sami na sebe odhlasovali trest smrti, dopustí-li se kdo
èinu, který by poskvrnil dobré jméno èeskoslovenského dob-
rovolce.
Pravda, rotní výbory, volené svobodnì mu~stvem, mìly v nì-
kterých ohledech vìtaí moc ne~ dùstojníci, ale tenkrát to jinak
nealo. Dùstojník s úøady nic nepoøídil, vaude musil voják. Ne~
se nastoupil ústup, projednávaly se zvláatì tyto otázky: mají
se zruait dùstojniètí sluhové, nebo mají zùstat? Mají si dùstoj-
níci chodit s kotýlkem sami pro mená~, nebo jim ji smí nìkdo
pøinést? Má se zruait dùstojnická jídelna, èi nikoli?
Otázky tyto se vaak u~ nevyøeaily. Nìmci byli pøília blízko
a nezbývalo, ne~ se rychle vydat na cestu na východ. Dobro-
volci neodcházeli rádi. Ze vzteku pomalovali stìny kasáren
protinìmeckými nápisy a obrázky a do kamen nastrkali bom-
by, aby a~ Nìmci pøijdou a budou si chtít zatopit, zatopili si
poøádnì...
Silnice spojující %7Å„itomír s Kyjevem bývala jednou z nejstar-
aích ruských silnic a také nejlépe vystavìných. Mnoho let
se po ní prohánìly v celé své slávì koèáry bøichatých gu-
bernátorù, generálù, statkáøù, desítky let ji sealapávaly bosé
nohy tulákù a mu~ikù. Po revoluci u~ nebyl takový ruch
na ~itomírské silnici. Kde jsou gubernátoøi, generálové
a páni statkáøi?
Nyní po silnici pochoduje pluk dobrovolcù. Jde bojovým po-
øádkem jako v nepøátelském území: dvì roty vpøedu, dvì roty
vzadu a mezi nimi ve vzdálenosti nìkolika set krokù hlavní
tìleso pluku. Jde se velmi rychle, neboe podle zpráv Nìmci
míøí rovnì~ na Kyjev a je vá~ná obava, aby tam nebyli døíve
ne~ dobrovolci.
9. a 10. rota jsou jako arriére-garde. Vlastní pluk je hodnì
vpøedu. Obì roty jdou nyní z kopce a zpívají.
Pojednou se za nimi ozve automobilová houkaèka.
Automobil zde? K smíchu!
Roty jdou vesele, zpívají a nevaímají si automobilu.
Velitel zpívá s sebou.
Kdosi se otáèí.
To je nìjaký divný automobil! praví.
Ale ten, který jde za ním, ho okøikne:
Udr~uj krok a neohlí~ej se!
Sotva to doøekl, vykøikl jiný dobrovolec:
Pancéøák!
Vtom u~ zaèal z nìho pálit kulomet.
Vojáci se jako vrabci rozutekli po lese.
Ti, kteøí se svalili hned do pøíkopu, uvidìli na automobilu
modro~lutou ukrajinskou vlajku.
Od té doby mìli dobrovolníci nového nepøítele.
Bolaevici byli nuceni vyklidit pravý bøeh Dnìpru. A také Ky-
jev. Pluk Èechoslovákù ustupujících ze %7Å„itomíru byl vaak jeatì
daleko od Kyjeva. V patách mìli Nìmce, kteøí se vaak blí~ili
ke Kyjevu také jeatì ze severu. Budou-li Nìmci v Kyjevì døí-
ve, dobrovolecký pluk jim neunikne. Bylo tøeba nasadit tem-
po. Poslední den se alo od èasného rána a~ do pùlnoci, cel-
kem osmnáct hodin.
Koneènì Kyjev.
Mìsto vaak tonulo v naprosté tmì. Nikdo nevidìl tøpyt po-
zlacených bání starých kláaterù, nikdo nevidìl pohádkovou
scenérii, kterou skýtá Dnìpr, obtáèející mìsto, nikdo nevidìl
bohaté daèi. Jen tu a tam blikalo malé svìtélko, jako by to
ani nebylo slavné mìsto Vladimírovo, nýbr~ jakási ztracená
vesnice. Ulice byly prázdné: ani milicionáøi, ani zlodìji, ani
prostitutky, ani psi. Ticho, jako by mìsto bylo mrtvé.
Osmnáctihodinový pochod zmuèil vojáky k smrti. Pøi vstu-
pu do mìsta, cíle svého putování, dostavilo se trochu vzpru-
hy, ale brzy tvrdá dla~ba únavu zdvojnásobila. Nejvìtaí ne-
atìstí pøialo nakonec. Ukázalo se, ~e nikdo nezná dobøe mìs-
to, ani velitel. A pøece bylo tøeba stùj co stùj co nejdøíve najít
cestu k mostu.
Nikde ani èlovíèka. Buaíte-li do domovních vrat, nikdo ani
za nic neotevøe. A èas letí... Mo~ná ~e z druhé strany vnikají
u~ do mìsta Nìmci! Tisíc lidí znavených na smrt bloudí zaèa-
rovaným mìstem. Nekoneèné ulice, hloupé ulièky, protivná
námìstíèka. Nohy se chvìjí, rty praskají ~ízní, mozek není scho-
pen klidnì uva~ovat. Jediná úleva je v nadávce. Vojáci tedy
nadávají. Na Nìmce, na osud, ale nejvíce na svého velitele,
který vlastnì za nic nemù~e. Jde pokornì pøede vaemi. I jemu
se únavou chvìjí nohy, i on má straanou ~ízeò. Slyaí nadávky, [ Pobierz caÅ‚ość w formacie PDF ]
zanotowane.pl doc.pisz.pl pdf.pisz.pl szamanka888.keep.pl
straanì zpocené èelo...
Opìt drnèí telefon.
Velitel jde neochotnì k aparátu.
Hlásí se èetaø Titìra, který je velitelem strá~e urèené k osobní
ochranì generálního atábu XVI. sboru.
Bratøe poruèíku, hlásí Titìra, velící generál a náèelník atá-
bu pravdìpodobnì v pøestrojení za prostého vojáka zmizeli.
Máme hlídat jeatì dál?
Hlídejte, naøizuje poruèík, na jeho~ èele se objevují nové
kapièky potu.
13 CHAOS
Pøialo to jako vichøice. Stromy se ohýbaly, domy sténaly, lidé
se tiskli k zemi. Nìkteré stromy to vyvrátilo, nìkteré domy
se zøítily a mnoho, mnoho lidí to nevydr~elo.
Stalo se nìco, co otøáslo samými základy ~ivota. Jako kdy~
popraskají hráze obrovských nádr~í a voda, dravý ~ivel, se øítí
do krajiny.
Pøiala revoluce. Bolaevická revoluce!
Staré pravdy zmizely a na jejich místa byla vyzvednuta z dìr
a hnojiatì pravda nová, mnohým odporná, hrùzná a nesnesi-
telná. Pravda hrubá, nahá, primitivní, avaak pro milióny jasná
a srozumitelná. Nový proud zachvátil vaechno, co mu pøialo
do cesty. Smetl vládu, rozmetal armádu, vykopal policii, ze-
smìanil justici, co bylo dole, postavil nahoru. Jednou prov~dy
umlèel prolhaná a praaivá ústa, která a~ dosud mìla pravdu,
a dal promluvit jazykùm, jejich~ údìlem a~ dosud bylo - mlèet.
A jejich slova nebyla jemná. Byl to øev pøehluaující vodopády.
Ti, kteøí jeatì nedávno vládli nad ~ivotem a smrtí jiných lidí,
byli najednou ubozí a smìaní, kdy~ se chvìli o vlastní holý ~i-
vot. Nad vaechny radosti a neøesti svìta byl by jim nyní klidný
kout zemì, kde by svítilo slunce, pryskyøicí vonìly stromy, kde
by ptáci svými písnìmi oslavovali stvoøitele a kde by nebylo
potuchy po revoluci, ale takový kout nebyl v celé zemi. Z dìr
zákopù, z ubohých chat, z dílen a továren, z lesù a poli vyali
na svìtlo apinaví èervi, urá~ení, bídní, hladoví, tisíckrát popli-
vaní a okrádaní, aby slavnostním pochodem protáhli celou ai-
roairou Rusí.
Oni byli tou vichøicí, hromem a bleskem.
A na jejich pochodu stromy se ohýbaly, domy sténaly
ve svých základech a lidé se tiskli k zemi. Stromy to nevydr-
~ely, domy to nevydr~ely, ani vaichni lidé to nevydr~eli...
Do výae stoupal dým z po~árù, popské modlitby, hrozby pro-
kletí, výkøiky matek, hlasy zvonù, pískot továrních sirén, ale
nejvýae zalétaly vítìzné revoluèní písnì...
Ruská fronta vlastnì ji~ nebyla. Zùstala jen hluboká strou-
ha, plná rùzného neøádu. Vojáci táhli domù. Puaky si nìkteøí
ponechávali, vìtaina vaak je zahazovala jako nepotøebnou
vìc. Dìla zùstávala na frontì, dokud si je Nìmci nepøivlastni-
li. Konì se prodávali levnìji, ne~ co stála koòská sta~ená kù~e.
Kulomety se nabízely za babku, ale nebyli na nì kupci.
Blízko za frontou le~el %7Å„itomír, bohaté a pìkné mìsto. Nyní
se pøes nìj valily dva proudy. Ruatí vojáci táhli tudy ke svým
~enám. Chvátali, aby nepøiali pozdì, a~ se u nich na vesnici
bude dìlit pùda. Opaèným smìrem proudili bývali rakouatí
a nìmeètí zajatci; také ali domù. Nevìdìli ovaem, ~e je po-
alou znovu na frontu, a~ se vrátí.
Mìsto ~ilo v stálém strachu a nejistotì, neboe vojáci nedì-
lali valnì rozdíl mezi svým a cizím. Jen v hluboké kryptì pod
hlavním soborem stejnì jako pøed sto lety vypasení mniai
chválili svými hlubokými basy Hospodina.
K %7Å„itomíru se u~ blí~ili Nìmci. Dobrovolníci, ubytovaní v ka-
sárnách za mìstem i v gubernské vìznici, nemohli otálet s od-
chodem. Kupodivu jen nìkolik tisíc dobrovolníkù dovedlo
vzdorovat vaeobecnému chaosu. Stáli jako mostní pilíø
za jarního pøívalu. Jako by pro nì nebylo revoluce. Stále jeatì
pozdravovali své dùstojníky, stále jeatì chodili na cvièení, vy-
konávali øádnì vaechny slu~by, které jim byly naøízeny. Do-
konce si sami na sebe odhlasovali trest smrti, dopustí-li se kdo
èinu, který by poskvrnil dobré jméno èeskoslovenského dob-
rovolce.
Pravda, rotní výbory, volené svobodnì mu~stvem, mìly v nì-
kterých ohledech vìtaí moc ne~ dùstojníci, ale tenkrát to jinak
nealo. Dùstojník s úøady nic nepoøídil, vaude musil voják. Ne~
se nastoupil ústup, projednávaly se zvláatì tyto otázky: mají
se zruait dùstojniètí sluhové, nebo mají zùstat? Mají si dùstoj-
níci chodit s kotýlkem sami pro mená~, nebo jim ji smí nìkdo
pøinést? Má se zruait dùstojnická jídelna, èi nikoli?
Otázky tyto se vaak u~ nevyøeaily. Nìmci byli pøília blízko
a nezbývalo, ne~ se rychle vydat na cestu na východ. Dobro-
volci neodcházeli rádi. Ze vzteku pomalovali stìny kasáren
protinìmeckými nápisy a obrázky a do kamen nastrkali bom-
by, aby a~ Nìmci pøijdou a budou si chtít zatopit, zatopili si
poøádnì...
Silnice spojující %7Å„itomír s Kyjevem bývala jednou z nejstar-
aích ruských silnic a také nejlépe vystavìných. Mnoho let
se po ní prohánìly v celé své slávì koèáry bøichatých gu-
bernátorù, generálù, statkáøù, desítky let ji sealapávaly bosé
nohy tulákù a mu~ikù. Po revoluci u~ nebyl takový ruch
na ~itomírské silnici. Kde jsou gubernátoøi, generálové
a páni statkáøi?
Nyní po silnici pochoduje pluk dobrovolcù. Jde bojovým po-
øádkem jako v nepøátelském území: dvì roty vpøedu, dvì roty
vzadu a mezi nimi ve vzdálenosti nìkolika set krokù hlavní
tìleso pluku. Jde se velmi rychle, neboe podle zpráv Nìmci
míøí rovnì~ na Kyjev a je vá~ná obava, aby tam nebyli døíve
ne~ dobrovolci.
9. a 10. rota jsou jako arriére-garde. Vlastní pluk je hodnì
vpøedu. Obì roty jdou nyní z kopce a zpívají.
Pojednou se za nimi ozve automobilová houkaèka.
Automobil zde? K smíchu!
Roty jdou vesele, zpívají a nevaímají si automobilu.
Velitel zpívá s sebou.
Kdosi se otáèí.
To je nìjaký divný automobil! praví.
Ale ten, který jde za ním, ho okøikne:
Udr~uj krok a neohlí~ej se!
Sotva to doøekl, vykøikl jiný dobrovolec:
Pancéøák!
Vtom u~ zaèal z nìho pálit kulomet.
Vojáci se jako vrabci rozutekli po lese.
Ti, kteøí se svalili hned do pøíkopu, uvidìli na automobilu
modro~lutou ukrajinskou vlajku.
Od té doby mìli dobrovolníci nového nepøítele.
Bolaevici byli nuceni vyklidit pravý bøeh Dnìpru. A také Ky-
jev. Pluk Èechoslovákù ustupujících ze %7Å„itomíru byl vaak jeatì
daleko od Kyjeva. V patách mìli Nìmce, kteøí se vaak blí~ili
ke Kyjevu také jeatì ze severu. Budou-li Nìmci v Kyjevì døí-
ve, dobrovolecký pluk jim neunikne. Bylo tøeba nasadit tem-
po. Poslední den se alo od èasného rána a~ do pùlnoci, cel-
kem osmnáct hodin.
Koneènì Kyjev.
Mìsto vaak tonulo v naprosté tmì. Nikdo nevidìl tøpyt po-
zlacených bání starých kláaterù, nikdo nevidìl pohádkovou
scenérii, kterou skýtá Dnìpr, obtáèející mìsto, nikdo nevidìl
bohaté daèi. Jen tu a tam blikalo malé svìtélko, jako by to
ani nebylo slavné mìsto Vladimírovo, nýbr~ jakási ztracená
vesnice. Ulice byly prázdné: ani milicionáøi, ani zlodìji, ani
prostitutky, ani psi. Ticho, jako by mìsto bylo mrtvé.
Osmnáctihodinový pochod zmuèil vojáky k smrti. Pøi vstu-
pu do mìsta, cíle svého putování, dostavilo se trochu vzpru-
hy, ale brzy tvrdá dla~ba únavu zdvojnásobila. Nejvìtaí ne-
atìstí pøialo nakonec. Ukázalo se, ~e nikdo nezná dobøe mìs-
to, ani velitel. A pøece bylo tøeba stùj co stùj co nejdøíve najít
cestu k mostu.
Nikde ani èlovíèka. Buaíte-li do domovních vrat, nikdo ani
za nic neotevøe. A èas letí... Mo~ná ~e z druhé strany vnikají
u~ do mìsta Nìmci! Tisíc lidí znavených na smrt bloudí zaèa-
rovaným mìstem. Nekoneèné ulice, hloupé ulièky, protivná
námìstíèka. Nohy se chvìjí, rty praskají ~ízní, mozek není scho-
pen klidnì uva~ovat. Jediná úleva je v nadávce. Vojáci tedy
nadávají. Na Nìmce, na osud, ale nejvíce na svého velitele,
který vlastnì za nic nemù~e. Jde pokornì pøede vaemi. I jemu
se únavou chvìjí nohy, i on má straanou ~ízeò. Slyaí nadávky, [ Pobierz caÅ‚ość w formacie PDF ]